Nejhorší pád za 11 let parkouru: Jak jeden neúspěch změnil můj trénink i sebevědomí

"Můj nejhorší pád za celých jedenáct let, co dělám parkour, ve mně dodnes vyvolává smíšené pocity – od smutku a nepříjemného sevření v žaludku až po vděčnost, že jsem z celé situace vyvázl bez vážnějších následků. Před samotným pokusem jsem věnoval více než hodinu přípravě celé linie, několikrát jsem samostatně provedl kong gainer a postupně jsem se propracoval až k závěrečnému skoku. Co jsem ale zásadně podcenil, byla obtížnost provedení kong gaineru přímo z lache. Jeden pokus se mi sice podařil, i když jsem nedopadl ideálně, ale místo toho, abych si uvědomil, že nejsem dostatečně připravený na náběh do triku, jsem pokračoval dál – a chyba na sebe nenechala dlouho čekat. Po tvrdém dopadu jsem byl na pár vteřin v bezvědomí, a i když podle přátel Noah a Mattyho šlo jen o krátký okamžik, já si nepamatuji prvních 15 až 20 minut. Na místě jsem ležel zhruba půl hodiny, než mě odvezla sanitka do nemocnice, kde mi lékaři ošetřili tržnou ránu na hlavě, udělali pár stehů a diagnostikovali lehký otřes mozku – naštěstí nic horšího. O čtyři dny později jsem byl zpět v tréninku a hned při prvním návratu jsem začal znovu trénovat kong gainery do molitanů, abych si nenechal strach zakořenit. Postupně jsem se propracoval až k provedení na betoně, což mi dodalo pocit, že jsem tenhle trik znovu symbolicky porazil. Přesto i nadále pracuji na obnovení sebevědomí, protože psychická stránka uzdravení trvá déle než fyzická. Děkuji všem, kteří mě v té chvíli podpořili, a doufám, že tenhle “malý Ted talk” nebyl příliš bolestivý ani pro vás, kdo jste se na záběry museli dívat."